Aneb sbohem mé JV-30 Je to tak. Čas od času se s něčím loučíme. Někdy dobrovolně, někdy nedobrovolně, někdy napořád a někdy na chvilku. Tento blábol bude pojednávat o věcech takových, které nás opouštějí trvale.

Intenzita oplakávání je přímo odvislá od několika faktorů spjatých s oplakáváním samotným:

1 - Jak dlouho jsme oplakávanou věc vlastnili

2 - Hodnota oplakávané věci

3 - Jak rychle jsme o ní přišli

Například oplakávání prohrané stovky v mariáši je přímo úměrná fleku na stovku, který dáme soupeři, kterýžto nám s trpkým úsměvem zacáluje zpět původně prohraný obnos. Zde se jedná o oplakávání krátkodobé s nízkou intenzitou, jelikož hodnota oplakávaného subjektu je malá a rychle pozbytá i nabytá.

Toto by se dalo aplikovat i v případě ošklivé milenky, kterážto byla nahrazena po krátké době mladším reprezentativnějším modelem. Je jisté že původní objekt by intenzivně oplakával jenom blb, pokud by tedy původní ošklivka nevlastnila výhledově zámek i s přilehlými polnostmi.

Vydatnější oplakávání je nasnadě tehdy, pokud jsme přišli o věc, která nás byť opustila náhle nebo měla vysokou hodnotu. Například moje rádio, které jsem zde oplakával na podzim. Vlastně nemělo ani tak vysokou hodnotu, ale zato rychlost pozbytí, díky již dopadenému zlodějíčkovi, byla přímo kosmická.

Některé věci pozbýváme trvale a pomalu. Zde se jedná o pozbývání pozvolné. Zde by se souhrně daly aplikovat zanedbatelnosti jako, plíce, paměť,vlasy, mládí atd. Tyto věci jsou ovšem oplakávány vždy s nadhledem na veřejnosti a s depresí doma před zrcadlem v koupelně. Nicméně jsme na tento oplakávací rituál všichni zvyklí.

Nejhorším případem oplakávání je oplakávání věcí takových, se kterými se loučíme dobrovolně a máme k nim nějaký vztah.

Třeba tenista si schová tenisák, se kterým vyhrál dorostenecký turnaj ve Zlámané Lhotě a řeší dilema, zda má i s prokousaným míčkem rovnou dobrovolně oplakávat i psa, který zmíněnou katastrofu má zjevně na svědomí.

Čas od času, ale člověk některé věci oplakat musí byť dobrovolně, protože věci buď dosloužili, nebo se někomu hodí.

A tak ti přeji mé krásné JV-30 hezké bydlení u Honzíka, málo prachu, dobrý servis a čestné místo na stole někde v dobré a větrané místnosti, taktéž citlivou prachovku, se kterou tě bude nový majitel hýčkat a šťastný muzikantský důchod, tedy pokud se Jeník nezblázní a nebude s tebou vymetat bary coby klavírista.

Taky jsem chtěl poděkovat za trpělivost, když jsem tě vláčel ve studených autech do zakouřených hospod a vesnických sálů. Taky za trpělivost, kdy jsem na tebe přehrával svoje úchylné hudební nápady. Prostě sbohem mé JV-30.