Vlk, který vás kousne Takže... Zdá se že je to jedna z nejdiskutabilnějších nahrávek, které kdy britský hudebník vytvořil. Mám někdy pocit, že kromě výrazných odpůrců a vyznavačů jiné posluchače tado deska nemá. Jelikož zmínku o ní čtete právě zde, je vám patrně zřejmé, ke které skupině se řadím já.

Na celé nahrávce z roku 1990 naleznete jedinou stopu. Tedy spíše jediný celek. Ten je rozdělen na dvě poloviny a to jen a jen z důvodu, že se deska musí v polovině obrátit. Dnes by to nejspíš Mike vyřešil jinak. Co se týče stop, tak těch musel Oldfield použít hodně. Mě by docela zajímalo jak moc se musel snažit aby to všchno dostal na jediný pás. Předpokládám, že v té době se na nic jiného ještě nenatáčelo.

Mnozí Amarok kritizují, že je málo nápaditý, ale dle mého soudu je nápaditý až až. Jen se jaksi nápaditost posunula od melodií ještě kousek dál. Tuhle desku je třeba chápat jako zvukový celek. Je na něm použita spousta zvukových efektů, které ovšem posouvají Oldfieldovo hudbu ještě o krok dál. A to je přesně jablko sváru obou zmiňovaných táborů. Je zubní kartáček nebo vrtačka ještě hudbní nástroj? Nebo už ne??

Mike vlastně neudělal nic jiného než dělal vždy. Rozvíjel sám sebe. Postup je stále stejný. Rozvíjení jednoho motivu přidáváním dalších a dalších stop než se motiv změní. V tomhle směru se mi zdá Amarok zdaleka nejlepším dílkem, protože motivy jsou mnohdy opravdu velmi rozmanité.

Fantastické je potom jakési "opakování" kde se již zaznělé pasáže začínají prolínat.

Ovšem co je famózní jsou černošské sbory afrických muzikantů v poslední cca třetině desky. Netuším, kde k nim modrooký brit přišel, ale je to opravdu fantastická záležitost.

Jak to jen shrnout nazávěr? Bezpochyby je to ojedinělá záležitost a neznám jinou, která by se jí výrazně podobala. Když na ní narazíte, schválně si vyzkoušejte do kterého tábora vlastně patříte.